Už dětstvím mě provázela vůně terpentýnu z dědova ateliéru a dopoledne, kdy jsem mamku žadonila, aby mě nechala si čmárat křídou v učebně výtvarné výchovy. Láska k věčnému čmárání se postupně přetvořila k lásku k malování, nejprve akrylem, pak akvarelem, a nakonec i tím mým vysněným olejem.
Dnes už si život bez malování nedokážu představit, to by bylo, jak najednou oněmět. Pro mě je umění způsob komunikace s okolním světem, ale hlavně i sama se sebou. Kdykoli mám hlavu plnou myšlenek nebo zamotaných pocitů, sednu k plátnu a nechám to ze sebe všechno vyplout ven. Nechám své podvědomí mluvit pomocí barev a tvarů a jen naslouchám.